Kritika Benefice - Hospodářské noviny

Pět mladých lidí, kteří se sešli při přípravě charitativního večera pod duhově opalizujícím nápisem Pomozte nám pomáhat, zkouší domluvená hudební čísla, naléhavé promluvy, apelativní gesta. Je tu rtuťovitý hiphoper (David Hák), moralizující jehovista (Jiří Racek), alternativní intelektuál (Ondřej Brousek), odhodlaná charitativní pracovnice (Eliška Nezvalová) a známá herečka či moderátorka (Iva Pazderková). Už samo zkoušení "autentických" reakcí dělá z upřímného zaujetí pro pomoc tak trochu divadlo. Což teprve, když se někteří účastníci snaží strhnout pozornost na svůj "herecký výkon". Nebo když se z černošského gospelu, který nazkoušeli a nad jehož autentickou africkou lidovostí se rozplývají, vyklube přearanžovaná česká opilecká "Jede, jede mašinka..." Je to příznačné, trapné nebo vtipné?

Na tomhle místě pláču já

Setřeme-li pozlátko sympatických úsměvů a naléhavých intonací může dobrá vůle zúčastněných vypadat najednou taky jako kalkul nebo instantní citová náhražka. Po tváři herečky stékají slzy. Dojetí nad bídou černého světadílu ale vzápětí zlomí do dotčeného komentáře směrem ke kolegyni: "Na tomhle místě přece pláču já."

Při výběru dětí z katalogu k virtuální adopci je jejich osud zvažován jako barva nového saka. Kdo je potřebnější: holčička bez ručičky, nebo chlapeček bez rodičů? Které z dětí nenecháme umřít hlady? Sledujeme, jak bezradně zacházíme s vlastní emocionalitou, jak se rodí citová manipulace, jak se přemýšlí o marketinkově vyváženém a společensky korektním pojetí večera. A místy máme pocit, zda ti popuzeně a neuroticky reagující mladí lidé, kteří chtějí pomáhat, sami vlastně tak trochu pomoc nepotřebují.

Štěpán Pácl patří k nastupující generaci režisérů, kteří naprosto samozřejmě vnímají divadlo jako způsob poznávání světa. Vede herce k přesnému, vědomému rozlišení momentů, kdy postava jedná spontánně ze sebe, kdy používá společenské mimikry směrem k ostatním a kdy jen naplňuje konvenční představu o tom, co "se má". Interpreti z napětí a přechodů mezi těmito třemi polohami dokážou vytěžit nejeden skutečně odzbrojující vtip. Vnitřní postoje, napětí či nejistoty postav a jejich tělesný výraz se v Páclově režii stávají součástí rytmizovaného tvaru představení, který lze vnímat i jako obraz podivné společenské neurózy.

S Gottem za štěstím

Benefice je vlastně moralita. I když nenapomíná a jen se strašně zadírá pod kůži. Sebeironicky, s černým humorem, natvrdo a s odvahou se dotýká věcí, které bývají tabu. Mnohoznačné a znepokojující směsice emocí, které tento charitativní kabaret s výbornými hudebními čísly vyvolává, je těžké se zbavit. Ještě dlouho po jeho konci člověk vidí "profesionálně" se proměňující tvář Ivy Pazderkové a uvědomuje si, jak tenká hranice vede mezi autentickou reakcí a společenskou maskou. Jak snadno se apel na soucit mění ve vlastní karikaturu.

Poté, co nás herci v "revuálním" závěru vyzvou, abychom společně s Gottovou hitovkou "šli za štěstím", čeká ještě pointa ve foyeru: kasička s výzvou skutečné charitativní organizace Postavme školu v Africe. Funguje to. Dokonce bez pachuti, která je s podobnými akcemi často spojena