Otázkami odpovědnosti za humanitární katastrofy se většinou zabývají angažovaná dramata. Německá autorka Ingrid Lausundová se však ve své hře Benefice aneb Zachraňte svého Afričana nevyhnula ani komickým aspektům pomoci tzv. třetímu světu a ve svém projektu zužitkovala i osobní zkušenost herce, který pochází z Guiney-Bissau. Krátce po premiéře Benefice v Salcburku ji u nás uvedla Komorní Fidlovačka. Pokud Lausundové texty údajně vznikají v rámci dílny a padnou přesně na tělo hercům, kteří navíc mají blízko ke zvolenému tématu, mohl i režisér Štěpán Pácl postupovat podobně. Není proto tak podstatné, že hru zasazuje do české reality, ale především to, jak výstižně obsadil postavy. Pět mladých herců pod jeho vedením vtipně postihuje zákulisní, autentickou atmosféru zkoušky na benefiční večer, na němž se mají získávat peníze na postavení školy v Etiopii. Pácl se nebojí vyostřit falešné, povrchní, umělé prvky podobných akcí. Nikdy však nesklouzne ke karikatuře nebo k pouhé parodii. Je to dáno také tím, že se přesně pohybuje na hranici černého humoru a skutečnosti, která připomíná, že hlad a bída nejsou v části světa žádnou frází. Navíc Pácl i přes důraz na komediálnost rozhodně nepředkládá žádný prvoplánový apel. Falešná dobročinnost Pětice na scéně reprezentuje charakteristické typy, od exaltované hvězdičky, která chápe benefici jako show, až po jehovistu s poselstvím. Jejich odlišný přístup vychází najevo prostřednictvím situací, které Pácl detailně, což neznamená nudně, rozehrává. Tak se prubířským kamenem stane třeba píseň předstírající africký folklor, ve skutečnosti Jede, jede mašinka, stejně jako patetická deklamace či opsaná filozofická stať. Nevkus a trapnost podobných akcí postihuje intelektuál Ondřeje Brouska, který také „boduje“ svým monologem na téma, jak se připravují koktejly, I když někdy nemá daleko k cynismu, jeho vrchol představuje Iva Pazderková, profesionální blondýna s dokonale připraveným mejkapem i scénářem, kde nechybí ani přesně zakomponované dojetí nad utrpením etiopského děvčátka. Konflikty, které v herecké partě vznikají, většinou urovnává David Hák, hudebník a technik v jedné osobě, trpící svým outsiderstvím. Rozzáří ho přechodný úspěch s písní, když se pak prozradí jeho plagiátorství, zvyšuje svou úslužnou vlezlost. Se srdcem na dlani a banánovníkem vlastní výroby sem vstupuje Eliška Nezvalová, upřímně se dojímající bídou malých Afričanů. O hladu ovšem mluví s obloženou houskou v ruce. „Duchovní“ rozměr sem přináší Jiří Racek, zpočátku nenápadný, trochu upjatý, volící biblická podobenství. Hystericky vykřičí pravdu o bídě světa, aby nakonec při adopci afrického dítěte uvažoval, jestli dát přednost holčičce bez ruky, chlapci na ulici nebo čtrnáctileté prostitutce. I když si inscenace utahuje z formální politické korektnosti a falešné dobročinnosti, neměl by divák zapomenout na to, že děti bez rukou, živořící na ulici, opravdu existují.